Předcházejte vyhoření. Následky můžou být tragické

Vyhořet můžete velmi rychle

Dominice k tomu stačily pouhé dva roky. Cizinka, která odjela do Prahy za svou láskou, doplatila na to, že na nátlak přítele začala k práci studovat vysokou školu: „Musela jsem skončit se zaměstnáním. Vzala jsem si toho moc. Dálkové studium vysoké školy a práci v modelingové agentuře, což je opravdu dohromady velice náročná kombinace. Rok jsem to vydržela. Navíc tam byl ještě jeden velmi špatný element, a tím byl hysterický šéf, který řval, i když vám spadla propiska na zem. Takže kombinace všech těchto faktorů mě opravdu dohnala až k psychickému kolapsu a myšlenkám na sebevraždu.“ Když se sesypala, nedostávala od přítele žádnou podporu, vyčítal jí, že ji přeci nebude živit. 

Co dalšího může stát za vyhořením?

Zeptala jsem se psychoterapeutky Pavlíny Strnadové:  „Kromě pracovního přetížení a nedostatečného ocenění, a to nejen finančního, může k vyhoření vést řada dalších věcí, jako nedostatek kontroly nad svou vlastní prací nebo to, že nejsou vidět výsledky práce. Podle autorů knihy „The Truth About Burnout“ z roku 1997 Maslachové a Leitera, kteří se výzkumem vyhoření zabývali, k němu přispívá také špatná atmosféra a vztahy na pracovišti, případně pocit, že práce, odměny a příležitosti jsou rozdělovány nespravedlivě. Následkem pak může být ztráta motivace.“

Je možné překonat vyhoření svépomocí?

„Za jak dlouho to člověk překoná a jestli vůbec, to je zcela individuální. Svépomocí, nebo s pomocí rodiny či kamarádů, to člověk asi nejdřív zkusí. Ale pokud to nepomáhá, doporučuji vyhledat odbornou pomoc, např. psychoterapeutickou. Jinak hrozí, že to „vyhnije“, třeba to může skončit nějakou vážnou nemocí. A v případě sebevražedných myšlenek je určitě potřeba vyhledat pomoc. Pokud je to akutní, zatelefonujte na krizovou linku nebo si zavolejte záchranku.  Je-li na to čas, najděte si terapeuta, který vám pomůže se z potíží dostat, “ říká Pavlína Strnadová.

Konec práce, konec vztahů

Podnikatelka Petra si prošla roční fází akutní deprese, kdy nebyla schopná vstát z postele. Jak popisuje svůj stav? „Totálně zahlcená mezi regály jsem nebyla někdy schopná ani nakoupit, jet tramvají byl výkon. Depersonalizace, třas, teploty, výbuchy zánětů kloubů, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Neschopnost dívat se na film, pustit počítač, vnímat a rozumět řeči, zpomalení psychických procesů. Nebyla jsem schopná vyhodnotit, zda jede auto a můžu vstoupit do silnice. Často pocit pod skleněnou baňkou, kdy se to okolo nějak deformovalo do nesrozumitelna. Byla jsem na dně. Manžel mi nebyl oporou, naopak mě vinil z toho, jak jsem se zruinovala. Byla jsem rok v pracovní neschopnosti a neměla nikoho, kdo by mě držel, byla jsem úplně sama. Tehdy bylo prvnímu synovi 7 let a byl jediný důvod, proč jsem se nakonec vzchopila. Po jednom aktu sebepoškození, kdy mě ten zážitek odrazil ode dna. Vracení do života byl dva kroky vpřed, krok vzad.”

Stejně jako Dominičin vztah nevydržel ani ten Petřin. Přestože Petra vyhledala odbornou pomoc a několik let navštěvovala psychoterapeuta, nese si následky dodnes. Doživotně bude brát antidepresiva a bojovat s autoimunitním onemocněním. Má nenávratně poškozené spaní, nulovou frustrační toleranci a úzkost v pohotovosti se okamžitě ukázat. Sklony k přetažení ji neopustily ani po kolapsu, jen už umí poznat, kdy má dost, a zarazit se. 

Doživotní následky

Vyhoření člověk neplánuje. Přichází bohužel velmi pozvolna a nenápadně. Eliška půl roku před kolapsem cítila větší únavu, více se bránila dělat věci, o kterých věděla, že nebudou mít efekt. Začala trpět ztrátou kreativity i logiky, častými výpadky paměti.  Zhubla deset kilo, protože se nebyla schopna ani najíst. Stejně jako Petra trpěla nespavostí i stavy úzkosti. Zcela se izolovala od rodiny i přátel, protože na ně neměla energii.  Projevila se u ní těžká deprese se sebevražednými myšlenkami. Léčila se u odborníka rok a půl.  Nicméně paměť a výkonnost se jína 100  % jako před kolapsem už nevrátí. Jak Eliška přiznává, přineslo jí to i něco dobrého. „Člověk si srovná priority.  Už tak neřeším "kraviny", vrhla jsem se na studium psychoterapie, o kterém jsem vždy jen snila, protože jsem na to neměla čas."

Dá se vyhoření předejít?

“Vyhořením je potřeba se zabývat dřív, než k němu dojde. Je to proces, který mnohdy začíná brzy po začátku kariéry. Například nerealisticky vysoká očekávání toho, čeho lze v práci dosáhnout, s sebou nesou riziko pozdější deziluze a apatie,” vysvětluje psychoterapeutka Pavlína Strnadová a dodává: “Je potřeba sledovat své vlastní příznaky stresu, všímat si signálů svého těla už ve chvíli, kdy tělo začíná svoji nepohodu teprve naznačovat. A pokud možno si vyjednat a zařídit takové podmínky, abychom byli v práci spokojení. Někdy je v našich možnostech situaci ovlivnit víc, než si myslíme. I tady můžeme využít podpory odborníka, tedy kouče nebo supervizora. Když se to nepodaří, je na místě změnit pracoviště nebo práci. Vyhořelý člověk většinou trpí nerovnováhou mezi tím, co dává druhým, a tím, co od druhých sám přijímá. Takže je dobře se občas zastavit a zamyslet se nad tím, kolik energie vydávám a jestli mám dostatek toho, čím si „dobíjím baterky“.”

Jak se ještě můžu bránit?

Naučte se najít rovnováhu mezi prací a osobním životem, snažte se mít práci, ke které se dokážete vnitřně namotivovat. Co ještě pomůže? Když se naučíte večer vypínat pracovní telefon. Zařaďte do svého života aktivní odpočinek i relaxaci, naučte se meditovat.

Přečtěte si také, jak se syndrom vyhoření projevuje.