Syndrom vyhoření aneb vyhořet může jen ten, kdo předtím hoří

Jak se syndrom vyhoření projevuje?

Vyhoření se obvykle projevuje únavou, poruchami spánku, nechutí k práci, sklíčeností. Signálem mohou být také narůstající konflikty s kolegy, se kterými dotyčný dříve vycházel dobře. Vyhořelý člověk ztrácí dřívější nadšení, často má pocit, že jeho práce není doceněná a že k ničemu nevede a nic nezmění. V důsledku toho může i pečlivý člověk ztratit schopnost organizace, pořádku, může také začít zapomínat a být roztržitý.

Koho se syndrom vyhoření týká?

S vyhořením se můžete setkat v každém zaměstnání. Nejčastěji se ale projevuje v zaměstnáních, kde je člověk v častém kontaktu s lidmi, a zejména v oborech, které mají nějaké poslání (tzv. pomáhající profese) – patří sem určitě lékaři, zdravotní sestry, sociální pracovníci, učitelé, psychologové. Tato povolání v sobě často zahrnují touhu pomáhat lidem, kteří to potřebují (odtud pomáhající profese), a lidé sem nastupují s nějakými ideály a nadšením. Právě toto počáteční nadšení je ale také rizikovým faktorem. Realita totiž mnohdy neodpovídá optimistickým představám novopečených učitelů, doktorů či sociálních pracovníků: děti se neučí a raději koukají do mobilu, pacienti jsou stále nemocní, klienti sociální služby chodí stále se stejnými problémy. Do toho připočítejte byrokracii, systémová omezení, nedostatek financí, atd. a máte zklamání, které se velmi snadno přehoupne do vyhoření.

Jak se můžete vyhoření bránit?

Vyhoření se samozřejmě lze poměrně úspěšně bránit. Základem prevence je zamyšlení se nad sebou samým – nastupujete-li do zaměstnání, kde chcete změnit svět, jste-li perfekcionisti, workoholici a máte tendenci nabírat si stále další úkoly, patříte jednoznačně do rizikové skupiny.

Od začátku je potřeba umět odpočívat a mít stanovené hranice toho, jaké úkoly už nepřijmu. Ne vždy je možné nadřízeného odmítnout, ale jistě je dost případů, kdy se k úkolu nemusíte hlásit nebo můžete alespoň vyjednávat jeho podobu. Samozřejmě to také neznamená, že se v práci nebudete snažit – měli byste ale umět rozlišovat, co ještě spadá do vaší pracovní náplně a co ne. Jednou za čas je také užitečná delší dovolená, během které na práci nebudete vůbec myslet (a pokud možno se ani nepřiblížíte k počítači). Zaměstnanci v pomáhajících profesích (a nejen oni) by se také měli účastnit supervizí a workshopů, které s tématem vyhoření pracují a pomáhají jim předcházet.

V neposlední řadě je pak zásadní nenastavovat si vlastní cíle příliš vysoko. Jako učitel můžete žáky nadchnout a vzdělat, ale určitě nenadchnete všechny a velmi obtížně změníte celé školství. Jako lékař můžete léčit, ale přesto občas někoho nevyléčíte, nebo vyléčíte a přesto na vás bude pacient nepříjemný. Pokud se budete od začátku snažit změnit svět, vyhoříte velice snadno.