Žijeme ve věku „totální práce“. A těžko hledáme cestu ven
15. 9. 2017Termín „totální práce“ zavedl po druhé světové válce filozof Josef Pieper. Snažil se tak popsat proces, kdy se lidé proměňují na dělníky a jejich životy v práci. Práce se tak stane středobodem lidské existence a veškeré aktivity se jí podřizují.
Fenoménem „totální práce“ se zabývá také současný praktický filozof Andrew Toggart, který ho rozebírá ve své eseji pro magazín Quartz. Tvrdí, že se lidé čím dál více stávají posedlí prací, a z této posedlosti jsou velmi nešťastní. Zároveň se však své práce nechtějí vzdát, protože jim i přes všechny překážky stojí za pocity naplnění a (ne)finančních odměn.
Neustále na sobě pracovat
Ze všech stran se na nás valí informace, že bychom na sobě měli „pořád makat“. Mít dobrou kariéru. Učit se cizí jazyky. Umět zacházet s technikou. Orientovat se v aktuálním dění. Získávat přehled v nových trendech. Věnovat se sportu a jiným koníčkům. Stravovat se zdravě. Trávit čas s přáteli. Být skvělým partnerem nebo partnerkou, rodičem, synem nebo dcerou.
A tak se často nezastavíme a v hlavě si sumírujeme, co všechno bychom nejen v práci, ale i ve volném čase měli zvládnout. Také milujete ten pocit, kdy si večer lehnete do postele totálně vyčerpaní, ale zato s pocitem skvěle odvedené práce? Právě pocit z uspokojení závislý na naší produktivitě na nás ale vyvíjí obrovský tlak.
Cena za nikdy nekončící úsilí
Stres, pocity vyčerpání nebo dokonce syndrom vyhoření. To vše jsou důsledky toho, že práci přeceňujeme a stavíme ji na první místo v žebříčku priorit. Časté přesčasy, sedavé zaměstnání nebo přílišná vytíženost zejména na vyšších manažerských postech se také výrazně podepisují na zdraví a problémech v partnerských vztazích. Stojí nám tedy vlastně hon za skvělou kariérou za tolik zlomených srdcí – ať už po rozchodu nebo infarktu?
Méně práce nic nevyřeší
Toggart ale nevidí cestu ven v tom, že bychom měli pracovat méně či snad vůbec. Přílišná prokrastinace a proflákaný čas psychice rozhodně neprospějí. Radí ale práci méně prožívat. Zahodit věčně nabitý diář a zapomenout na uměle vytvořenou snahu být užitečný a na 100 % produktivní.
Pamatujete si na ten pocit, když jste se poprvé zamilovali? Všechno ostatní, jako by najednou přestalo existovat. Společné chvíle se svou láskou jste si užívali naplno a nic vás z nich nemohlo vytrhnout. Žili jste přítomným okamžikem. Právě schopnost „vypnout“, zapojit své smysly, být tady a teď a u toho zapomenout na blížící se deadliny v práci a povinnosti v domácnosti je klíčem k rozbití teze o „totální práci“.
Proč tu vlastně jsem?
Ve své eseji Toggart zmiňuje Sokratovu slavnou filozofickou otázku: „Kdo vlastně jsem, když ne jen pracovní síla?“ Doporučuje nechat si ji rozležet v hlavě pár týdnů a pokládat právě ve chvílích, kdy nejste zavaleni prací. A položte si ji znova, když vaše myšlenky zase odběhnou k seznamu „must-do“ věcí. „Je tohle skutečně všechno, kým jsem?“ Třeba právě díky odpovědi na ni přijdete na to, jaké jsou vaše skryté sny a tužby a kam chcete, aby váš život směřoval. A položte si ji znova, když vaše myšlenky zase odběhnou k seznamu „must-do“ věcí. „Je tohle skutečně všechno, kým jsem?“
Toggart věří, že podobné úvahy nás dokáží odprostit od ubíjejícího světa „totální práce“ a také stresu, nervozity, úzkosti a věčného nestíhání. Pokud práci nedovolíme dostat se hluboko pod kůži, zažijeme to, co je skutečně důležité. Odpočineme si od chaosu a spěchu a užijeme si události, které se v současném okamžiku právě odvíjejí.
Článek je volným překladem, původní text najdete zde.