Proč open space nefunguje

Jungsoo Kim a Richard de Dear z Univerzity v Sydney zkoumali v roce 2005 data zaměřená na kancelářské prostředí, tzv. POE (Post-Occupancy Evaluation).

Kim a de Dear si z rozsáhlých dat vybrali „menší“ část čítající 42 764 pozorování z 303 různých kancelářských budov.  Tyto budovy rozdělili do pěti kategorií od uzavřených soukromých kanceláří po velké open space bez jakýkoliv dělení. Poté srovnali spokojenost zaměstnanců na základě různých faktorů: například míra hluku, soukromí, snadnost interakce, vybavení, kvalita vzduchu, teplota nebo například množství světla.

Nepříliš překvapivě zjistili, že v soukromých kancelářích jsou lidé celkově spokojenější než v otevřených prostorech. Překvapení je ale čekala při vyhodnocení jednotlivých faktorů ovlivňujících spokojenost. Největší rozdíly mezi malými kancelářemi a otevřenými prostory byly v takových proměnných, jako je vizuální soukromí, zvukové soukromí, množství prostoru a míra hluku. Nedostatek soukromí z hlediska zvuku bylo pro lidi pracující v open spacech největším problémem. K tomu skoro 30 % pracujících v otevřených prostorech vyjádřilo nespokojenost s mírou hluku ve svém pracovním prostředí. Spokojenost s interakcí s kolegy byla přitom stejná jako u zaměstnanců z malých kanceláří. To znamená, že všechen ten otravný hluk nebyl způsoben šumem spolupracujících kolegů.

Kim a de Dear se svojí analýzou pokračovali hlouběji. Pomocí regresní analýzy (jeden z obvyklých způsobů analýzy statistických dat, pozn. překladu) zjišťovali, který z faktorů nejvíce přispívá k celkové spokojenosti s pracovním prostředím. Jedním z nejdůležitějších faktorů se ukázala být spokojenost s interakcí s kolegy – a to přesto, že byla hodnocena stejně v malých kancelářích i v open spacech. Jinými slovy, touha po spolupráci je sdílená všemi respondenty. Ti v otevřených prostorech ale zřejmě nemají pocit, že zvýšená spolupráce stojí za všechen ten stres a hluk, který musí snášet.

Gary Evans a Dana Johnson z Cornellovy univerzity došli k podobným závěrům, když zkoumali vliv hluku na stres. Jejich experiment byl založen na srovnání pracovního výkonu dvou skupin žen. Jedna skupina měla napsat na stroji určitý text v hlučných podmínkách, druhá v tichých. Obě skupiny měly také následně vyřešit několik kvízů.

Výkony obou skupin žen byly podobné a ani jedna ze skupin neudala zvýšenou úroveň stresu. Nicméně množství adrenalinu v krvi ukázalo na větší stres z hlučného prostředí. Ženy z hlučného prostředí navíc vyvíjely menší snahu o vyřešení kvízů a hádanek. Podle tohoto experimentu nemá hluk vliv na okamžitý výkon, dlouhodobě ale může podporovat pocit stresu a v dlouhodobém horizontu snižovat motivaci.  

Výzkum tedy naznačuje, že open space není zázračným impulsem pro spolupráci. Spíše se zdá, že by se pracovní týmy měly zamyslet nad tím, co je pro ně nejlepší a jak chtějí pracovat.

Jungsoo Kim a Richard de Dear z Univerzity v Sydney zkoumali v roce 2005 data zaměřená na kancelářské prostředí, tzv. POE (Post-Occupancy Evaluation).

Kim a de Dear si z rozsáhlých dat vybrali „menší“ část čítající 42 764 pozorování z 303 různých kancelářských budov.  Tyto budovy rozdělili do pěti kategorií od uzavřených soukromých kanceláří po velké open space bez jakýkoliv dělení. Poté srovnali spokojenost zaměstnanců na základě různých faktorů: například míra hluku, soukromí, snadnost interakce, vybavení, kvalita vzduchu, teplota nebo například množství světla.

Nepříliš překvapivě zjistili, že v soukromých kancelářích jsou lidé celkově spokojenější než v otevřených prostorech. Překvapení je ale čekala při vyhodnocení jednotlivých faktorů ovlivňujících spokojenost. Největší rozdíly mezi malými kancelářemi a otevřenými prostory byly v takových proměnných, jako je vizuální soukromí, zvukové soukromí, množství prostoru a míra hluku. Nedostatek soukromí z hlediska zvuku bylo pro lidi pracující v open spacech největším problémem. K tomu skoro 30 % pracujících v otevřených prostorech vyjádřilo nespokojenost s mírou hluku ve svém pracovním prostředí. Spokojenost s interakcí s kolegy byla přitom stejná jako u zaměstnanců z malých kanceláří. To znamená, že všechen ten otravný hluk nebyl způsoben šumem spolupracujících kolegů.

Kim a de Dear se svojí analýzou pokračovali hlouběji. Pomocí regresní analýzy (jeden z obvyklých způsobů analýzy statistických dat, pozn. překladu) zjišťovali, který z faktorů nejvíce přispívá k celkové spokojenosti s pracovním prostředím. Jedním z nejdůležitějších faktorů se ukázala být spokojenost s interakcí s kolegy – a to přesto, že byla hodnocena stejně v malých kancelářích i v open spacech. Jinými slovy, touha po spolupráci je sdílená všemi respondenty. Ti v otevřených prostorech ale zřejmě nemají pocit, že zvýšená spolupráce stojí za všechen ten stres a hluk, který musí snášet.

Gary Evans a Dana Johnson z Cornellovy univerzity došli k podobným závěrům, když zkoumali vliv hluku na stres. Jejich experiment byl založen na srovnání pracovního výkonu dvou skupin žen. Jedna skupina měla napsat na stroji určitý text v hlučných podmínkách, druhá v tichých. Obě skupiny měly také následně vyřešit několik kvízů.

Výkony obou skupin žen byly podobné a ani jedna ze skupin neudala zvýšenou úroveň stresu. Nicméně množství adrenalinu v krvi ukázalo na větší stres z hlučného prostředí. Ženy z hlučného prostředí navíc vyvíjely menší snahu o vyřešení kvízů a hádanek. Podle tohoto experimentu nemá hluk vliv na okamžitý výkon, dlouhodobě ale může podporovat pocit stresu a v dlouhodobém horizontu snižovat motivaci.  

Výzkum tedy naznačuje, že open space není zázračným impulsem pro spolupráci. Spíše se zdá, že by se pracovní týmy měly zamyslet nad tím, co je pro ně nejlepší a jak chtějí pracovat.

Původní článek: https://www.forbes.com/sites/davidburkus/2016/06/2...

Autor: David Burkus

Překlad: Lenka Pavelková (kráceno)